V r. 1867 byla oblast bývalé monarchie rozdělena ve dva samostatné správní celky s vlastními zákonodárnými sbory, rakouským a uherským. Český lid začal vyvíjet sebeobranný boj, nejprve pasivní, pak aktivní. Především se rozvíjel spolkový ruch. Aby se čelilo germanizačním a maďarizačním snahám, hledala se opora ve spolupráci Slovanů. Stopy tohoto národního vzepětí pronikly mocně i do těsnopisu.

Antonín Krondl začal v r. 1880 vydávat časopis Těsnopisná beseda. Vyšlo celkem 13 ročníků. V r. 1881 založil v Brně Český těsnopisný spolek. Po vzoru pražského spolku rozvinul pozoruhodnou činnost. V r. 1884 začal vydávat Věstník těsnopisný. České těsnopisné spolky vznikaly i v dalších městech. V Almanachu těsnopisném spolku v Hradci Králové byla pozoruhodná stať Josefa Düricha, ve kterém autor dokazoval, že slovanské jazyky se liší od jiných jazyků, zejména od němčiny, bohatstvím měkkých hlásek, a proto se německé soustavy nehodí, aby se z nich tvořila slovanská těsnopisná soustava.

V r. 1888 se konal v Brně sjezd českých stenografů, výsledkem kterého bylo stanovisko, že z německé soustavy Gabelsbergerovy nelze vytvořit soustavu, která by v praxi i v teorii vyhovovala potřebám jazyka českého a jazyků slovanských vůbec. Krondl žádal vytvoření původní soustavy cestou reálnou, po průzkumu frekvence a kombinace českých hlásek, naproti tomu Dürich opouštěl půdu reality a byl unášen do utopie vidinou jakéhosi univerzálního slovanského jazyka a češtinu, ruštinu, polštinu, srbochorvatštinu atd. považoval jen za jeho nářečí. Navazoval na Barešovo úsilí o těsnopis všeslovanský, šel však ještě dále. Jeho požadavek by znamenal, že např. pro slovo "zemědělský", které zní slovensky "poľnohospodársky", v ruštině "selskochozjajstvennyj", v polštině "rolny" nebo "rolniczy", v srbochorvatštině "zemljoradničky" by byl stejný znak. Společným obrazem by mohl být jen nesoustavní monogram. Tím bychom se ovšem od těsnopisu hláskového dostali zpět k písmu slovnímu, ovšem mnohem složitějšímu a obtížnějšímu, než jsou noty tironské.

Vládní moc, která byla tehdy v rukou Němců, hodnotila sjezd jako projev nacionální nesnášenlivosti a šovinismu.

Antonín Krondl a jeho vědecký přístup k původní české těsnopisné soustavě

Účastnil se i soutěže o nejlepší soustavu československého těsnopisu v r. 1920, měkčení zde vyznačuje zesílením, "a" symbolizuje vydutím:

Na začátku 20. století byl Dürich velmi populární, jeho přívrženci prováděli masivní agitaci, pořádaly se kurzy jeho soustavy, vyšlo několik učebnic. Postupně však, jak novoslovanství spělo ke krizi, opadala i síla agitace pro tuto soustavu a vítězil názor, že je těžké, ne-li nemožné, vytvořit dobrou všeslovanskou soustavu, jež by vyhovovala požadavkům rychlopisným a je třeba budovat soustavu českou. Dürich působil i v politice, kde stejně jako v těsnopisu se svou všeslovanskou utopií opouštěl půdu reality. Důsledkem toho bylo, že ani na jednom z těchto polí se nedožil úspěchů. Má však velké zásluhy na zpopularizování těsnopisu.

Alois Holas a jeho most mezi Krondlovou a Dürichovou soustavu

V r. 1891 vydal Alois Holas Základy slovanského rychlopisu a jeho aplikace na cizí jazyky např. francouzský, německý, latinský a slovanské jazyky. Rychlopis rozdělil autor na stenografii, která se drží pravopisných pravidel písma obecného, a na fonografii, která se řídí fonetikou. Velkým nedostatkem jeho české těsnopisné abecedy bylo velké množství duplicitních znaků.

V průběhu let svoji soustavu několikrát přepracoval a snažil se sjednotit svůj pokus, Krondlův a Dürichův. V realizaci těchto snah však neměl úspěch. Vypracoval také svoji verzi československého těsnopisu, ve kterém vidíme, že se dost zásadně liší od jeho prvního pokusu. Tuto svoji práci vydal v r. 1922-23, i když už otázka původní soustavy československého těsnopisu byla vyřešena.

Použil v ní Hradilíkovu ideografii (HDH = Holas - Dürich - Hradilík), a ve snaze přizpůsobit svoji soustavu dalšímu kritikovi, Lochmannovi, pak provedl další úpravu (HHL = Holas - Hradilík - Lochmann). Od r. 1932 až do své smrti v r. 1936 pak intenzivně pracoval na aplikaci HHL na jazyky slovanské, ve snaze dokázat, že společná slovanská soustava těsnopisná je možná.

Václav Řepa

Další zajímavý autor návrhu původní soustavy byl duchovní Václav Řepa. Výsledek své několikaleté práce publikoval v r. 1905. Jednou z jeho vedoucích zásad bylo, že "nejrychleji a nejsprávněji se napíše to, co se nepíše". Samohlásky tedy naznačoval prázdným prostorem mezi souhláskami. Každé souhlásce přidělil jeden znak psaný směrem dolů a druhý směrem nahoru. Později kvůli kritice přepracoval svou soustavu na písmo spojité. Nakonec, když dospěl k tomu, že nějvětší překážkou masového rozšíření těsnopisu je jeho složitost, upustil od svých dřívějších zásad a sestavil "Český rychlopis", se kterým se účastnil také konkursu ministerstva školství.

Jeho abeceda má malé a střední znaky, a to i pro abecední složky, kromě složek "xr". Měkkost je naznačena zesílením. Soustava byla sice jednoduchá, ale na úkor rychlopisnosti.

Svojmír Mikulík

Narodil se v r. 1869 jako František Mikulík. Jméno Svojmír užíval až po přijetí jeho soustavy. Vystudoval elektrotechniku a jako inženýr pracoval 30 let ve smíchovské elektrárně. Když poprvé vystoupil se svým návrhem těsnopisné soustavy, byl těsnopisné veřejnosti zcela neznámý a nikdo by si v té době nepomylel, že jeho soustava bude jednou ta pravá.

V r. 1908 vydal svým nákladem Učebnici všeslovanské stenografie s česko-ruským textem. Nebyl seznámen s pracemi jiných autorů a proto také sklidil kritiku "pan autor podruhé objevil Ameriku".

Vědecký sbor těsnopisný ji vzal za základ svých dalších studií vedle dalších 3 návrhů (Dürich, Krondl, Holas).

Alois Herout

Po vypuknutí první světové války byla veškerá těsnopisná činnost zastavena a Vědecký sbor těsnopisný pokračoval ve své práci až v r. 1917. V té době byl jeho předsedou Dr. Alois Herout. Ten se narodil v r. 1960, vystudoval filologii a působil jako středoškolský profesor a později jako ředitel gymnázia.

Přijetí Heroutovy-Mikulíkovy soustavy jako oficiální české těsnopisné soustavy

V r. 1920 vypsalo Ministerstvo školství veřejnou soutěž na původní soustavu československého těsnopisu. Celkem došlo 14 prací, z nichž ministerstvo vybralo soustavu Heroutovu-Mikulíkovu a schválilo také zavedení její výuky do škol, a to od r. 1921.

Za zmínku stojí též Dr. Bohumil Trnka, profesor anglické filologie, jeden z neúspěšných autorů návrhů (vycházel z práce Gabelsbergerovy a Stolzeovy-Schreyovy, a přejal také některé prvky od Düricha a Mikulíka), který později ostře vystupoval proti soustavě HM, neuznával ji jako oficiální československý těsnopis a stál na stanovisku již exitující oficiální soustavy (převodu Gabelsbergerovy soustavy). V průběhu let několikrát publikoval přehledy své soustavy, naposledy v r. 1969.

K výsledku se měla ještě vyjádřit široká obec těsnopisná na sjezdu těsnopisců. Převážná většina souhlasila s novou soustavou. Avšak u některých autorů rozhodnutí sjezdu vyvolalo velké zklamání. Není divu, vždyť někteří stáli u kolébky hnutí za novou soustavu a byli jeho průkopníky. Nejedna jejich myšlenka byla přejata i do sosutavy HM. A nyní měli sklízet plody jejich práce do určité míry jiní. Své odmítavé stanovisko vyložili v memorandu, jež odevzdali ministerstvu školství v r. 1922. V memorandu žádali, aby zavedení nové soustavy bylo prozatím odsunuto a svolána anketa odborníků, do níž by byli pozváni všichni autoři soutěžních prací. Podepsaní nakonec oznamovali, že se samovolně sdružili ke společné práci. Memorandum ale rozhodnutí ministerstva nezměnilo.

Soustava se stala předmětem kritiky, a to například i kvůli tomu, že někteří kritici považovali za skutečného autora Mikulíka, zatímco Herout propůjčil dílu jen své jméno. Přitom Herout nepochybně vnesl do soustavy řadu námětů, jako např. některé abecední znaky, anebo později první formy zkratkového systému nové soustavy. Oba autoři reagovali na tyto kritiky společně podepsaným prohlášením, ve kterém označili svou účast na soustavě za rovnocennou.

Založení státních těsnopisných institucí

Pěstování a šíření těsnopisu bylo dosud předmětem péče spolků a jednotlivců. Nyní poprvé zasáhlo do těsnopisného vývoje ministerstvo školství. Těsnopisná otázka se měla stát předmětem veřejného státního zájmu. K plnění tohoto úkolu zřídilo ministerstvo příslušné instituce.

A tak byl 6. prosince 1921 zřízen Státní ústav těsnopisný. Měl pěstovat těsnopis po stránce vědecké, didaktické i praktické a šířit jeho znalost. Byl přímo podřízen ministerstvu školství. Funkci Vědeckého sboru převzala Těsnopisná rada, která byla jmenována při ústavu. Do čela rady byl jmenován dr. Herout.

Vznikly i další instituce: Státní škola pro stenografy kancelářské a komorní, Státní zkušební komise pro komorní a kancelářský těsnopis, Státní zkušební komise pro učitelství těsnopisu na veřejných školách. V lednu 1923 začal ústav vydávat časopis Těsnopisné rozhledy, od r. 1925 i s autografovanou přílohou. V r. 1922 ústav převzal knihovnu pražského spolku téměř o 2000 svazcích. Ústav získal i soukromou knihovnu Dürichovu, Pražákovu, dr. Rosického aj. Postupem doby se stala knihovna SÚT po drážďanské největší svého druhu ve Střední Evropě.

Státní instituce tedy propagovaly soustavu HM, spolky však byly v názoru na novou soustavu nejednotné. Také Těsnopisné listy pod vedením dr. Trnky novou soustavu za "zhoršené vydání" tradičního převodu Gabelsbergerovy soustavy. První komorní stenografové píšící v soustavě HM se začali objevovat až po 10 letech, a to mělo pochopitelně za následek neoprávněné výtky a břitké úsudky o její kvalitě.

Spolkový život začal ochabovat, jejich časopisy postupně přestaly vycházet. Zlom nastal v r. 1930, kdy do čela pražského spolku nastoupili noví funkcionáři, přívrženci nové soustavy HM. Vydavatelská a propagační činnost opět ožila. Členové spolku byli většinou parlamentní komorní stenografové. Mezi vedením spolku a členy nastaly roztržky, v důsledku kterých došlo k vyloužení 20 členů a následně se to řešilo oběžníkem a pak protioběžníkem, žalobou a protižalobou... V r. 1933 byl nakonec uzavřen smír. Založil se Klub parlamentních a komorních stenografů, který měl udržovat styky se zahraničními stenografy a starat se o lepší uplatnění těsnopisu ve veřejné správě. V r. 1934 začali vydávat časopis Komorní stenograf.

Spory byly i mezi Prvním pražským spolkem a SÚT (Státní ústav těsnopisný), které se nejednou přenášely i do soudní síně. Vznikl také Svaz těsnopisných spolků, který sdružoval spolky (kromě Klubu) a vystupoval jako protiváha SÚT. V r. 1934 Svaz a Pražský spolek navrhli vládě republiky zrušení SÚT s cílem opanovat zcela těsnopisné pole.

V r. 1937 a 1938 byly založeny spolky v dalších městech, např. i v Bratislavě první slovenský těsnopisný spolek. V r. 1938 byl založen Spolek československých těsnopisců (členy byly i dr. Herout a Ing. Mikulík), a tento spolek se stal mluvčím opozice Pražského spolku. Nový spolek pochopitelně nevstoupil do svazu. První krok ke zlepšení vztahů byl učiněn v r. 1938 z iniciativy Klubu parlamentních a komorních stenografů, výsledkem byla dohoda mezi SÚT a spolky o zastavení vzájemných útoků. Tato dohoda byla i dodržena.

Soustava HM od jejího vzniku do r. 1945

Státní škola pro stenografy vyškolila několik tisíc posluchačů, státní zkušební komise aprobovala několik tisíc kancelářských stenografů a několik desítek komorních stenografů. Těsnopis se vyučoval na všech obchodních učilištích jako povinný předmět, a na ostatních středních a měšťanských školách jako předmět nepovinný.

Vedle autorů soustavy vynikali v publikační činnosti zejména František Slabý a Jaroslav Vrátný. Začaly vycházet další časopisy, jako Těsnopisný zpravodaj, Československý těsnopisec, Těsnopis doma. Těsnopisné listy od r. 1934 vycházely s autografovanou přílohou Tempo. Vyšlo několik učebnic a slovníků zkratek a dalších pomůcek. Byly pořádány kursy a těsnopisné závody. Byly vypracovány převody soustavy HM do dalších jazyků (německý, ukrajinský, maďarský, ruský, esperanto, latinský, italský, španělský).

Za na c ké okupace jako všechen kulturní život byl i těsnopisný život záměrně potlačován. V r. 1939 byla zlikvidována sněmovní stenografická kancelář. Řada sněmovních těsnopisců se přesunula do podzemí, odposlouchávali a stenograficky zachycovali pro potřeby domácího odboje relace zahraničního vysílání, zejména z Londýna a Moskvy. Několik jich bylo z tohoto důvodu zatčeno a vězněno, téměř všichni zahynuli v koncentračních táborech a ve věznicích. Uzavřeli se české vysoké školy, přestaly se konat učitelské zkoušky, vydavatelská činnost zanikla. V r. 1942 SÚT a První pražský spolek sloučili své časopisy Těsnopisné rozhledy a Těsnopisné listy v jeden měsíčník Těsnopisné zájmy, který se stal jediným těsnopisným časopisem. Ale i ten vycházel pouze 2 roky a pak byl úředně zastaven. Z německé strany byl vyvíjen nátlak, aby byly likvidovány všechny těsnopisné organizace. Na pokyn německých míst bylo v r. 1943 založeno České ústředí pro těsnopis a psaní strojem, které dirigovalo všechen těsnopisný život, např. kursy. V srpnu 1944 byla přerušena i činnost SÚT.

Člány o využití těsnopisu v první a druhé světové válce najdete na webu Těsnopis-Stenografie-Stenography v sekci Válečná stenografie. Plánuji tam přidat i osobní zkušenost, až se k tomu dostanu, něco už mám připravené, jen toho času není dost :-).

Po osvobození republiky v r. 1945

Po r. 1945 se rozproudil i těsnopisný život. Ve větší míře než dříve se projevila potřeba zapisovat mluvené slovo. Také podnikový a kancelářský těsnopis nacházel širší uplatnění. Státní ústav těsnopisný znovu zahájil svou činnost a přejal vedoucí úlohu v těsnopisném životě. Přistoupil opět k vydávání Těsnopisných rozhledů. Nově byla založena Státní škola ke vzdělání učitelů těsnopisu a psaní na stroji. Byli jmenování členové státních zkušebních komisí. Jako novum se zaváděly státní zkoušky z novinářského těsnopisu. Pár let fungovaly i některé spolky, ale postupně po jejich zrušení se jejich členové zapojili do činnosti SÚT. Od r. 1961 začal vycházet časopis Sekretářská praxe.

V důsledku politické a hospodářské přestavby státu stoupl počet sjezdů, konferencí, porad a jednání na úrovni stranické, odborové a řady dalších institucí, o jejichž jednáních se pořizovaly stenografické zápisy, takže těžiště praktické stenografické činnosti se po r. 1948 přesunulo ve větší míře na pole mimoparlamentní. Tuto činnost sprostředkoval SÚT.

Těsnopisný život na Slovensku

Kromě již zmíněného Emila Černého, který převedl Gabelsbergerovu soustavu do slovenštiny, byl významný slovenský těsnopisec též Vladimír Krivoš, který stejně jako Černý převedl Gabelsbergerovu soustavu do ruštiny. V 19. století nebylo možné, aby se slovenský těsnopis uplatnil.

Nutno se zmínit i o zakladateli slovenského realismu, spisovateli Martinu Kukučínovi, který jako lékař působil řadu let na dalmatském ostrově Branči a potom v Jižní Americe. Kolem r. 1908 sestavil pro svou vlastní potřebu soustavu těsnopisného písma. Chtěl psát své poznámky o pacientech jim nesrozumitelným písmem, kterého pak běžně používal pro své knižní koncepty. Jeho systém obsahoval jak prvky kurzívní, tak i geometrické, všechny hlásky se vypisovaly.

Po roce 1918 nastal obrat. Podle učebnice Slabého (převod G.) sestavil Emanuel Krejcárek první Učebnici slovenského rychlopisu v r. 1920.

V r. 1921 se měla soustava HM uplatnit i na Slovensku. Autoři Herout a Mikulík ve svých učebnicích uváděli některé ve slovenštině odchylné samoznaky a zkratky, ale šlo jen o jakousi výpomoc z nouze. Slovenští učitélé soustavy HM tehdy nebyli, takže slovenskému těsnopisu učili jen Češi, kteří působili na Slovensku. Kromě Krejcárka to byl Karel Kutílek, který poukazoval na nutnost hlubší úpravy soustavy HM pro slovenštinu.

V r. 1936 byl založen Spolok slovenských stenografov v Bratislavě, jehož cílem bylo vypracovat systematiku těsnopisného pravopisu a vydávat časopis. V letech 1940-44 vydával spolek také první slovenský odborný časopis Rýchlopisec (4 ročníky).

Od r. 1945 došlo k dalšímu růstu samostatného těsnopisného života na Slovensku. V r. 1946 začal spolek vydávat měsíčník Slovenský stenograf, organizoval těsnopisné soutěže a praktickou službu stenografickou. Spolkoví funkcionáři se zasazovali o podobnou státní instituci, jaká byla v českých zemích. V r. 1949 byla zřízena Štátna škola pre stenografiu, v r. 1951 jmenována Rada pre slovenskú stenografiu a v r. 1953 založen Slovenský stenografický a jazykový ústav, později Štátny stenografický ústav.

Ve výzkumné a badatelské činnosti zaujímal přední místo dr. Jozef Mistrík, který vydal dílo Frekvence slov v slovenčine v r. 1969. Dalšími významnými pracovníky na poli těsnopisné teorie a praxe byli Ing. Michal Ružek a Ing. Ladislav Bojnanský, několikanásobný mistr Slovenska a Československa v těnsopise.

První etapa reformy soustavy HM

Jedním z vytyčených úkolů SÚT po r. 1945 bylo přizpůsobit lépe soustavu potřebám praxe, především zjednodušit teorii základního písma, aby byla snadněji naučitelná.

Zároveň Adolf Klančík navrhl, aby se krácenému písmu vyučovalo souběžně s probíráním pravidel základního písma, v podobě, kterou mají mít v jejich příští praxi (zásada definitivních tvarů). Do té doby byla praxe taková, že se žáci dovídali o existenci zkratek pro slova, která se v podnikové praxi běžně krátila, když předtím již mechanizovali vypsané tvary těchto slov.

Tyto dvě zásady se staly podstatou dílčí reformy soustavy, která byla v r. 1951 schválena ministerstvem školství. V duchu reformy byla zpracována nová kolektivní učebnice těsnopisu.

Závažné společenské změny po r. 1945 ovlivnily také jazykový slovní fond a frekvenční poměry ve stenografické praxi. Stoupající tempo řečí si vyžádaly silnější prostředky krácení. Impulsem také byly těsnopisné soutěže. Bylo vytvořeno velmi silné krácení, tzv. krácení II. stupně, na němž systematicky pracoval Karel Matoušek nejprve sám, od r. 1947 ve spolupráci s Milošem Matulou. Výsledky této práce zpracovali autoři v publikaci K vyšším rychlostem v těsnopise, kterou vydal SÚT v r. 1952. Při své práci se opírali o výsledky zejména frekvenčních studií. Stenografům vyšších kategorií umožnily mnohem pohodlnější stenografování v praxi a také dosahování špičkových výkonů v domácích i mezinárodních soutěžích. Později se do prací na krácení II. stupně zapojil i Jiří Bubeník.

Matula pracoval také dál na maximálně rychlopisné soustavě. Základní stupeň takové soustavy se neměl příliš vzdálit od soustavy HM, ale pojetí kráceného písma bylo v něm ovšem radikálně odchylné.

Druhá etapa reformy soustavy HM

V r. 1954 byla provedena druhá etapa reformy. Byly provedeny některé změny pravopisu a schválena nová kodifikace zkratek pro školní výuku. Cíl školní výuky byl však stanoven příliš náročně, zejména co do počtu pevných zkratek, které měl žák na základním stupni těsnopisu zvládnout. Počet pevných zkratek bylo třeba pronikavě zredukovat.

Do r. 1960 vzniklo také mnoho cizojazyčných převodů, a to do jazyka anglického, ruského, polského, ukrajinského, německého, francouzského, maďarského, italského, španělského, holandského, švédského, esperanta a jazyka srbochorvatského.

Třetí etapa reformy soustavy HM

Reforma v r. 1960 vycházela ze zásady, že základní stupeň těsnopisného písma má být tak jednoduchý, aby se těsnopis mohl snadno stát účinným pomocníkem všech pracovníků při psaní poznámek a aby také v administrativní praxi byl více a účelněji využíván. Sledovala se snaha odstranit pravidla a výjimky z nich, pokud kladly větší nároky na paměť, zejména tam, kde obtížnost teorie nebyla vyvážena rychlopisným dosahem, v několika případech i za cenu porušení kontinuity písma.

Bylo odstraněno např. trojí "c" a byly provedeny další změny. Fond zkratek byl redukován na 460 (pevné a doporučené zkratky) a omezil se počet pevných spřežek. Při reformě bylo bohatě využito výsledků výzkumné činnosti, zejména statistických výzkumů frekvence.

Revize slovenského znění soustavy HM

V r. 1951 byla provedena také reforma soustavy na Slovensku, byla též realizována metoda definitivních tvarů. Krácení II. stupně bylo přeneseno na Slovensko spoluprací Matouška a Matuly s Mistríkem. V dalším zdokonalování pokračoval Bojnanský a další praktiční stenografové. Druhá reforma slovenského znění proběhla v r. 1963 a vyšla z obdobných zásad jako reforma v českých krajích v r. 1960. V letech 1963-64 zpracovali podle ní učební text Bojnanský, Mistrík a Ružek.

Práce na jiných soustavách

Vedle prací na reformě soustavy HM probíhaly práce i na jiných soustavách. O činnosti dr. Trnky bylo již hovořeno dříve.

Dalším významným autorem projektu nové těsnopisné soustavy byl Josef Horák. Jeho soustava nesla název STENOP (stenografie + optimální), publikoval ji v letech 1968-69. Svou práci členil na "polotěsnopis" STENLI (lidové písmo) a STENPRO (stenografie + progresivní), které mělo 2 stupně. První byl určen pro výuku kancelářských stenografů, stenotypistek a sekretářek, druhý stupeň měl sloužit k výchově komorních stenografů.

Konec věty se značí tečkou jako v písmu obyčejném a jako v ostatních moderních těsnopisných soustavách.

Třetím autorem, který pracoval na návrhu původní soustavy, byl Otakar Sura. Výsledky svého úsilí publikoval v letech 1971-72. Při volbě znaků pro jednotlivá písmena postupoval v zájmu lepší zapamatovatelnosti tak, aby připomínala pokud možno písmena latinky. Abeceda má znaky malé, střední i velké. Liší se však podstatně od běžných kurzívních soustav. Některé tvary vzaté z úseků elipsy připomínají polokurzívní soustavu Greggovu.

Strojový těsnopis

Těsnopisný psací stroj má pro otiskování každého písmena své zvláštní místo a hromadným úderem - akordem je možno psát najednou celé slabiky, ba i celá slova. Jedním prstem lze stisknout i dvě klávesy. Podobně jako těsnopisná soustava má i soustava strojového těsnopisu pravidla, podle nichž se tvoří zkratky a jejich spojeniny.

Písmo se otiskuje na úzký proužek papíru. Těsnopisné stroje se používají zejména ve Spojených státech a v Anglii.

Na soustavě českého strojového těsnopisu začal pracovat ke konci 30. let 20. století u nás Jaroslav Vrátný. Navrhoval klávesnici s 24 klávesami a snažil se umísťovat na ní jednotlivá písmena tak, aby to bylo ve shodě s charakterem českého jazyka. Vypočítal, že jeho soustavou by bylo možno napsat průměrně 7 akordy 6 slov. K výrobě těsnopisných psacích strojů podle Vrátného prototypu však nedošlo.

Viz také ZAVPIS -  strojový těsnopis pro klávesnici PC. Jedná se o metodu pana Jaroslava Zaviačiče, která spočívá v systému krácení slov při psaní všemi deseti na běžné klávesnici, přičemž textový editor dokáže slova rovnou převádět do plného tvaru.

Více o ZAVPIS-u v této reportáži:

Přečtěte si také článek "Výuka strojového těsnopisu" v tomto souboru:

Mezinárodní federace pro těsnopis

V r. 1960 se Československo stalo členem Mezinárodní federace pro těsnopis a psaní strojem - Intersteno. Intersteno pořádá každé dva roky mezinárodní kongresy, v jejichž rámci se konají od r. 1955 soutěže o mistrovství světa v psaní strojem a od r. 1961 mezinárodní soutěže v těsnopise. Prezidentem pro dvouleté období je příslušník státu, v němž se bude konat příští kongres. První kongres Mezinárodní federace se konal v r. 1887 v Londýně.

Velmi úspěšný Interstenokongres se konal v Praze v roce 1963 a další pak pod vedením Interinfo a Jaroslava Zaviačiče v roce 2007, rovněž v našem hlavním městě.

Naši stenografové dosáhli při těchto soutěžích vynikajících výkonů, které se ve špičkách pohybovaly kolem 500 slabik za minutu.

Stav k 2020

Aktuální stav v r. 2020 je takový, že Státní těsnopisný ústav byl zrušen k 31.12.2019 po 98 letech od založení, takže jedinou oficiální těsnopisnou institucí zůstává Český těsnopisný spolek, který byl ustaven 5. března 2001 v Praze a navazuje na přerušenou činnost Prvního pražského spolku stenografů, založeného v r. 1859 z iniciativy Jindřicha Fügnera.

V 90. letech byl těsnopis jako povinný i jako volitelný předmět z učebních plánů škol odstraněn, takže od roku 2000 se mu už nikde nevyučuje. V současné době existují v Praze dva či tři stenografové, kteří se těsnopisné výuce jednotlivých zájemců věnují. Mimo Prahu ani tato forma výuky neexistuje.

Články o těsnopisu, profesionálních stenografech a dalším využití těsnopisu v dnešní době i s mnoha zajímavými videoreportážemi najdete na webu "Těsnopis mě baví" v sekci Letem Světem Těsnopisem.